Vynález českého obětavce
br L. Očenáška
Zdroj: Ludvík Očenášek, Před desíti lety
(rozšířený spisek Na pomoc Dohodě) –
Vydala a tiskla knihtiskárna a nakladatelství „Pragotisk“
Peroutka a spol., Praha 1928, str. 9 - 21
1915 - Vynález vzdušného torpeda a jeho nasazení na francouzské, italské a ruské frontě
Krátce po vypuknutí světové války v roce 1914, když výborně vyzbrojené a připravené německé armády postupovaly přes Belgii do Francie, ničíce vše, co do cesty se jim postavilo, prožívali jsme v Čechách těžké chvíle, plni obav, že Francie, přepadená zákeřným vpádem přes neutrální Belgii, neodolá strašlivému nárazu prvotním vítězstvím zpitých a rozvášněných německých mass. Z dohodových i německých zpráv, jakož i z různých polemik zahraničních časopisů bylo zřejmo, že na počátečních úspěších německých vojsk má hlavní podíl vedle celkové dokonalé přípravy války, především převaha dělostřelecká. Odborníci, zejména angličtí, tvrdili hned z počátku, že válku vyhraje jen převaha dělostřelecká.
Státy čtyřdohodové proto s největším urychlením mobilisovaly průmysl strojní pro výrobu munice a dělostřelectva, neboť vše se točilo kolem otázky, odolá-li Francie na tak dlouho, dokud se zvýšená výroba dělostřelecké výzbroje neuplatní.
V této době, plné rozrušení a obav o osud našich přátel, přemýšlel i mnohý z nás ve skrytu své duše, jak pomoci. Postavení naše bylo velmi těžké. Je známo, jak bylo pohlíženo se strany rakouské vlády na český národ, v němž kromě vyslovených velezrádců viděla Vídeň nespolehlivý živel, těžce tající odpor proti válce s dohodou. Byly proto zkoušeny na nás různé methody donucovací, nejdříve agitace, později hrozby a naposled kruté persekuce. Těmito prostředky mělo býti dodáno českému lidu nadšení pro válku se Slovany a spřátelenou čtyřdohodou. O všem tom se v duších poctivých Čechů uvažovalo, neboť byli jsme si vědomi, jaký osud by stihl Slovanstvo a celou Evropu, kdyby německý meč diktoval mír. Na zřejmý nějaký odpor nebylo ovšem ani pomyšlení. Byli jsme ostrovem kol do kola obklopeným nepřítelem a při prvém hnutí byli bychom propadli osudu jako Srbsko.
Kdo se vzepřel, sešel potupnou smrtí. Pod tímto nesmírným tlakem vznikaly arci zoufalé pokusy sebeobrany a snahy pomoci sobě i našim přátelům zahraničním, s nimiž spojení trvalé bylo tak nesnadné. A tak u Ludvíka Očenáška, známého českého vynálezce, který obrátil již před 20 lety na sebe pozornost svým vynálezem rotačního motoru, vznikla myšlenka, kterou hodláme dále vylíčiti. Ač věděl, že pomoc jedincova je pouhou kapkou vody, přece jen neustále přemýšlel, jakým způsobem mohl by dohodě prospěti. A tu je skutečně dojemno číst, kterak tento obětavý muž, válkou sám jako vojín postižený, ve svých záměrech postupo- val.
Na počátku války byl přidělen vojenské nemocnici v Sokole pražském, kdež stal se samostatným rentgenologem. Laboratoř jeho sousedila těsně s operačním sálem a téměř veškeří pacienti před operací prošli jeho pracovnou. Tam byla soustředěna největší bída ubohých obětí s nejhroznějšími ranami, zkomolenými údy a toto okolí jako veliký vykřičník stále a stále připomínalo mu povinnost a upevňovalo jeho rozhodnutí, přispěti dle svých sil ku zkrácení světové války.
Pod dojmem shora již uvedených zpráv, zvláště anglických časopisů o dělostřelecké převaze německé, vznikla v něm myšlenka, aby po tu dobu, než anglický a americký kovoprůmysl bude moci vyhověti zvýšené potřebě dělostřelecké výzbroje, skonstruoval náhradu za dělostřelectvo, a sice v přístroji, který by jednoduchostí a velkým efektem čelil dělům, a který by byl snadno a hlavně rychle vyroben.
V tomto oboru sice Ludvík Očenášek dříve nikdy nepracoval, ani pracovati nemínil, avšak zoufalý stav náš a čtyřdohody doháněl jej, že neúnavně o věci této přemýšlel.
Konstrukce děl, buď komplikované neb těžko proveditelné, neměly schopnost potřebné náhrady a tu Ludvíka Očenáška napadlo, použíti dřívějšího svého vynálezu, rotačního motoru, konstruovaného pro účely aviatické, který byl předchůdcem a základem známého motoru Gnome, s nímž Farmann docílil tolik
úspěchu.
Motor ten byl založen na obráceném principu dosavadních strojů výbušných. U tohoto stroje byl cylindr pohyblivý a písty relativně pevné, proti dosavadnímu pohyblivému pístu a cylindru pevnému.
Touto úpravou docílil při malé váze stroje velikého efektu. Ludvík Očenášek aplikoval tuto myšlenku na dělo a došel k myšlence zdánlivě podivné, ale ve skutečnosti nadmíru praktické a velice jednoduché. Uvažme takto: Vnitřek zůstane pevným a místo něho budiž vystřelen obal. Doposavad při vystřelení střely z děla (střela = píst, hlaveň = cylindr) hlaveň zůstává připevněna, na místě namontována a vnitřní náboj (střela) vyletí. Obrátíme- li tento princip, musíme zkonstruovati přístroj, aby dřívější náboj (píst) zůstal na místě namontován a aby naproti tomu hlaveň (cylindr) byla pohyblivou, volnou, t. j. při výstřelu vyletěla. Důsledkem toho obrácený princip objeví se nám následovně: Zkonstruuj přístroj, kde hlaveň se vystřelí a vnitřní náboj zůstane na místě namontován.
Jakmile byl rozřešen tento princip a vyzkoušen jako proveditelný, přikročil Ludvík Očenášek k dalšímu propracování této myšlenky, aby se dala co nejvíce prakticky využíti.
Na přední část hlavně připevnil náboj libovolné velikosti, a aby celek po výstřelu v letu podržel směr a polohu, na konec hlavně přidal plechová křídla. Dalším propracováním této základní myšlenky vyhotovil různé formy střel, dnešních to okřídlených min neb vzdušných torpéd.
Po propracování této myšlenky objevil se následující model, o němž zaslán do Paříže tento podrobný popis:
»Vlastní vrhač sestává z tyče kulaté, na niž se torpédo nasazuje a která jest umístěna buď na stojanu, nebo na kolečkách jako dělo. Torpédo (okřídlená mina) pozůstává ze dvou od sebe oddělených částí a sice: přední válcovitá část, která je zašpičatělá, chová v sobě obsah třaskaviny, která exploduje na místě dopadu. Druhá část jest roura, připevněná k přední části a opatřená na konci křidélky pro udržování směru torpéda po výstřelu. Na rouru torpéda, jedná-li se o vrhání na velkou vzdálenost, je možno nasaditi sesilovací žebra, aby při výstřelu se neroztrhla při silnějším náboji. Náboj k výstřelu torpéda vkládá se do trubky (roury torpéda) a jest ve zvláštní patroně, která při výstřelu svými slabými stěnami tlačí se ke stěnám roury torpéda a tím těsní a zabraňuje unikání plynu při explodování výbušné látky. Pro úsporu místa však je možno náboj vkládati do tyče, z níž torpédo se vrhá, která však musí býti za tím účelem vyvrtána. Podél tyče jsou umístěny dva šroubovitě natočené nosníky, o něž se křidélka torpéda opírají a při pohybu dopředu dávají torpédu šroubovitý pohyb — pro kratší vzdálenosti však je možno vrhati torpédo bez těchto.
Zapálení výbušné látky k vržení torpéda může se státi zápalnou jehlou, která prochází provrtanou tyčí, z níž se torpédo vrhá. Zapálení třaskaviny v přední části torpéda děje se známým způsobem při dopadu nárazem jako u granátu, anebo nařízením zápalného ústrojí na špičce umístěné, na určitou vzdálenost jako při šrapnelu.
Torpédo možno zhotovovati v různých velikostech. Výhody: jednoduchost vrhacího přístroje (tyč na stojánku), proti dosavadním dělům uspoří se nákladná hlaveň rýhovaná a je možno vrhati veliké massy třaskaviny na kratší vzdálenost.
Torpédo padající s velké výše kolmo dolů urychluje svůj pád jako náboj při hmoždíři a dopadá na cíl s velikou rychlostí kolmo, čímž zvyšuje svůj účinek. (Hodí se pro zákopovou válku.)«
Model torpeda (okřídlená mina)
Hlavní výhodou a efektem tohoto vynálezu byla úžasná rychlost výroby.
Kdežto u lití těžkých děl a nákladných precisních hlavní vyžaduje značnou dobu a specielní zařízení, vynález tento, který nepotřebuje hlavně a může vrhati náboje libovolné velikosti, mohl býti ve velice krátké době zhotoven, jak také ve skutečnosti se stalo. Neboť ve Francii za 10 neděl od té doby, kdy vynález byl tam dopraven, modelů těchto na francouzské frontě ve velikém množství bylo s úspěchem použito.
Ludvík Očenášek ve svém závodě model zhotovil v březnu 1915, fotografie i nákres odevzdal starostovi České Obce Sokolské Dru Scheinerovi, s nímž jsem se předem o věci smluvil, a tyto výkresy byly pak odeslány zvláštním kurýrem přes Švýcary do Francie.
 |
 |
|
LUDVÍK OČENÁŠEK |
Dr. JOS. SCHEINER |
Abych měl zajištěno předání plánů svého vynálezu Torpéda zcela určitě odhodlal jsem se ještě jinou cestou dostat se za hranice a sice prostřednictvím mého přítele bratra Dra Frant. Kadeřábka, který odcházel na jižní bojiště a svěřil jsem mu je, když mne ujistil, že se o to zasadí, aby je sám nebo pomocí svých přátel předal buď br. Srbům neb Italům. Dr. Kadeřábek, nynější generální konsul českosl. v Lisabonu, o tom píše následovně:
„Za svého pobytu v Praze před odchodem na vojnu diskutoval jsem často s továrníkem L. Očenáškem o jeho vynálezu vrhače min, od kterého si tento sliboval úplný převrat v zákopové válce. V jeho dílně v Bílkově ulici v Praze měl jsem příležitost přesvědčiti se na malém modelu o účincích tohoto stroje. Po nějakém čase ukázal mně p. Očenášek větší model vrhače, jakož i modely jím konstruované miny a předložil mně výkresy a výpočty vynálezu, kontrolované, jak mně sděloval, jakýmsi dělostřeleckým důstojníkem. Jednu kopii těchto plánů a výpočtů odevzdal p. Očenášek asi v dubnu 1915 Dru Scheinerovi za účelem dopravy do ciziny a tento prý mu později sdělil, že plány byly »správně dodány«.
Při mém odchodu k pluku žádal mne pan Očenášek, abych se pokusil dostati druhou kopii těchto plánů a výpočtů do Itálie. Jsa odhodlán při prvé příležitosti, budu-li poslán na frontu — utéci, vzal jsem plány, výpočty i fotografie k sobě, uložil je do svého vojenského kufříku a dne 16. srpna 1915 vydal jsem se na cestu do Záhřeba, kam jsem přijel dne 18. srpna 1915. Poněvadž toho dne byl známý rakouský svátek, nebyl v kasárnách přijat, nýbrž odkázán na příští den. Předpokládaje, že mně jako »jednoročnímu dobrovolníku« bude dovoleno bydleti mimo kasárny, najal jsem si ihned soukromý byt a zde uložil svůj kufřík s celým hořejším materiálem. V kasárnách hlásil jsem se druhého dne. Sotvaže však byl jsem jmenovaným plukov-ním lékařem, na kterého jsem spoléhal, prohlášen za neschopna ke službě v poli, byl jsem internován v kasárnách a zakázáno mně je opouštěti. Současně, ježto mezitím došlo od policejního ředitelství v Praze mé vysvědčení, že jsem nebezpečně politicky podezřelý, byl jsem podroben přísné prohlídce a všecky mé věci byly mně odebrány. Bylo mé štěstí, že jsem nepřinesl s sebou svého kufříku, který jsem nechal v najatém bytě a po kterém marně bylo pátráno. Denně byl jsem vyslýchán setníkem jmenovaného pluku jakýmsi Jobstlem, denně vystřídal se před mými zrnky celý kaleidoskop osob našeho odboje: Masaryk, Scheiner, Kramář, Klofáč, Klecanda, později Beneš atd. a denní můj výslech, když jsem ničeho nevěděl, končil Jóbstlovým »wie ein Hund miissen Sie krepieren«.
Za tohoto stavu věcí lze si lehce představiti moji situaci a strach, aby kufřík s Očenáškovými plány vrhače min nebyl nalezen.
Co by se bylo stalo, kdyby byl býval nalezen, nevím. V této situaci ujali se mne u pluku někteří tam sloužící důstojníci Češi, kteří mne tajně pouštěli v noci z kasáren a umožnili mně zmíněné plány uložiti na bezpečné místo.
Mezi těmito důstojníky seznámil jsem se konečně s nadporučíkem Vaňkem, který původně sloužil u pěš. pluku č. 28, a po jeho rozpuštění přidělen byl později k našemu pluku č. 53 zároveň s jistou částí mužstva, se kterou byl poslán na italskou frontu. Přesvědčiv se, že mu lze důvěřovati, svěřil jsem se mu a žádal, aby mně pomohl dopraviti materiál, týkající se Očenáškova vrhače min, přes italskou frontu. Vaněk byl ochoten mně pomoci, v Záhřebu však během cesty do zákopů nechtěl o věci ničeho věděti obávaje se event. prohlídky a prozrazení.
Konečně bylo smluveno, že po odchodu Vaňkově dopravím mu veškerý materiál přímo na frontu, načež se on pokusí dostati jej přes ní do Itálie. Za účelem provedení tohoto plánu opatřil mně Vaněk falešné cestovní listy a tak jednoho večera, když se mně podařilo dostati jeden den dovolenou, sešli jsme se v blízkosti rakouských zákopů na Hermadě, kde jsem Vaňkovi vše odevzdal a do rána vrátil se zpět do Záhřebu. Od Vaňka dostal jsem potom smluvenou zprávu, že věc dostala se přes frontu. Jakým způsobem nevím, ježto Vaněk v bojích na Hermadě padl.“
Dr. Kadeřábek v. r.
Vzdušných torpéd bylo na italské frontě užíváno ve veliké míře a stalo se jednoho dne, že vojín, který se dostal jako nemocný z italské fronty do lazaretu Sokola pražského, přinesl s sebou jedno menší italské torpédo, které nalezl na frontě. Náboj z něho odstranil a za několik balíčků tabáku mně ho přenechal na památku.
Tak vrátilo se torpédo z fronty na místo svého vzniku — do Sokola pražského.
Dle sdělení Dra Scheinera veškeré výkresy odevzdány byly prof. Masarykovi, kterýž celý tento elaborát odevzdal francouzské vládě jako český dar.
Přirozeně byl o celém postupu této práce Dr. Scheiner již dříve vyrozuměn. A on to byl, jenž animoval Ludvíka Ocenáška, aby hleděl svých zkušeností ve prospěch našich přátel zahraničních využíti.
Ludvík Očenášek s nákresem poslal popis stroje a můžeme uvěřiti jeho radostnému překvapení, když začátkem měsíce srpna 1915 přišly k nám první zprávy o bojích na západní frontě, kde Němci ve svých úředních zprávách hlásili, že Francouzi používají nových prostředků válečných a mluvili výslovně o použití vzdušných torpéd.
Rovněž úspěch Brusilovův v roce 1916 na východní frontě umožněn byl použitím této nové zbraně.
Němci i Rakušané časem pokoušeli se napodobiti tuto zbraň, jejíž očividnou výhodu ihned poznali, ale marně hleděli dohoniti náskok spojenců.
