Jára Cimrman na vzpomínkové akci k 60. výročí úmrtí Ludvíka Očenáška

   Vážení přátelé, jak jistě všichni dobře víte, v Dolní Bělé mají dvě velmi významné osoby naší historie svoji pamětní desku. Na budově bývalé základní školy je deska na památku Ludvíka Očenáška, kterému je dnešní den věnován, ale o kterém se zmíníme později.   

    Dne 27. srpna léta páně 1992 byla doktorem Zdeňkem Svěrákem na zdi zdejšího hostince „U Rajchů“ odhalena pamětní deska, věnovaná našemu velikánu Járu Cimrmanovi. Nápis na této desce je pravděpodobně znám širokému okolí. Ale pro nezasvěcené bych rád zopakoval zlatá slova na černém ještě jednou: „V tomto hostinci Jára Cimrman, český génius, nikdy nepřenocoval.“ 

         Ačkoli podnět k vytvoření této pamětní desky, a zlatá slova vyšla z úst přední vědecké kapacity, a člověka, kterého si všichni nesmírně vážíme a obdivujeme, musíme s tímto   výrokem zásadně nesouhlasit. Členové Trnovské umělecké společnosti se totiž po vzoru našich pražských kolegů věnují usilovné vědecké činnosti, aby odhalili další skutečnosti, které by Járu Cimrmana zviditelnily jako českého génia, který stál u kolébky názorů a vynálezů, které urychlily chod dějin, a které se nesmazatelně zapsaly do historie všech národů. 

     Dochovalo se nám několik fotografií, na jejichž zadní straně je Cimrmanovou rukou hůlkovým písmem napsaný záhadný nápis: „VRCHNÍ SKVĚLÝ, DOLNÍ BĚLÁ“. Vědecké kapacity se dlouho domnívaly, že Cimrman byl spokojen s obsluhou v zdejší dolnobělské restauraci, a že zde i přenocoval s jeho celovečerní láskou Marianou Gruntorádovou, o níž se hanlivě říkalo, že je stará panna. Cimrman toto její hanlivé označení zrušil, respektive jeho první část ponechal, a druhou část zrušil jediným škrtem svého pera.

       Profesor Smoljak, který nápisy na fotografiích podrobil hypermanganové zkoušce zjistil, že výklad je úplně jiný. Fotografie byly pořízeny fotoaparátem Cimrmanovy vlastní konstrukce, který měl jen jednu jedinou vadu. A to, že ze spodu do přístroje vnikalo světlo. Čili vrchní okraj fotografie byl skvělý, ale dolní bělal. Proto byly na Cimrmanovo fotografiích poznámky: „Vrchní skvělý, dolní bělá“. 

       V dnešní době, kdy je i malému dítěti jasné, že vnikne-li do fotoaparátu světlo jakýmkoli jiným otvorem než objektivem, je celý film navždy znehodnocen. Jelikož ale členové TRUSu pracují na přísně vědecké bázi, rozhodli se, že výše uvedené tvrzení prověří odbornými pokusy. Pověřili jsme proto našeho kolegu pana inženýra Jan Vaize, aby se této práce ujal. Po dvacátém šestém zničeném kinofilmu bylo všem členům souboru jasné, že vnikne-li do fotoaparátu světelný paprsek jakýmkoli jiným otvorem, než čočkou, je celý film navždy znehodnocen. Ke cti inženýra Vaize musíme ovšem podotknout, že ostatních třicet čtyři plánovaných pokusů financoval kolega Vaiz z vlastní kapsy, a štěrbiny ve spodní částech rozšiřoval výlučně v aparátech, které patřily do jeho osobního vlastnictví. Výsledky svého bádání shrnul kolega Vaiz ve své třísestránkové knize „Světlo a stín,“ která by měla v nejbližší době vyjít tiskem. 

       Ale abychom se vrátili k podstatě věci. Na základě dochovaných fotografií a usilovným pátráním jsme zjistili, že Jára Cimrman v Dolní Bělé nejen že pravděpodobně přenocoval, ale že v jejím okolí i krátce žil a pracoval. Důkazy o jeho pobytu jsou dosud uloženy ve  státních i soukromých archívech a na jejich základě byla zpracována předběžná studie jeho pobytu na severním Plzeňsku.

     Jak je jistě všem známo, Jára Cimrman, při své dentistické praxi zavítal také do plzeňského kraje, kde nějaký čas pobýval v restauraci U Salzmannů. Svým upraveným bicyklem, na kterém měl své nástroje včetně proslulé vrtačky M-6, vyrážel z Plzně po kolejích na všechny strany. Přímo na trati tak mohl zasáhnout proti zubnímu kazu. Proč se ale Cimrman v Plzni zdržel, nám nebylo dlouho jasné. Jak jsme poté z archivu zjistili, byla tato přestávka v jeho dentistické praxi přímo vynucená. Při svém pobytu totiž Cimrman doslova bombardoval úředníky CK ředitelství železnic dopisy, v nichž žádal o zřízení nové trati z Plzně na Manětín. Při pohledu do mapy tehdejšího plánu železnice nám byly jeho požadavky jasné. Představte si plán železnic z roku 1905. Pro ty, co si to neumí představit upřesňuji, že je stejný jako v roce 2009. Z Plzně vedou koleje na západ do Stříbra, na jihozápad do Domažlic, na jih do Klatov, na jihovýchod do Nepomuka, na východ do Rokycan, na severovýchod do Radnic a na sever do Plas. Jen na severozápad žádná železniční cesta neexistovala. Je tedy skoro jisté, že poté, co Cimrman ošetřil pacienty okolo všech jmenovaných železničních svršků, čekal by ho po zřízení nové trati na severozápad zlatý důl. Jediná odpověď úředníků, která se v archívu zachovala, zněla zhruba takto: „ Nevíme, proč zaváděti nových tratí do míst, kde není žádného nerostného bohatství, ani žádného průmyslu“. Což byla tehdy pravda. To by ale nebyl Jára Cimrman, aby se nechal jen tak odradit. Vyměnil na svém bicyklu kolesa za kola, a vydal se na severozápad, aby se zasloužil o rozvoj místního průmyslu.

       Jeho první zastávka byla v Horní Bříze, tehdy ještě nazývané Hořejší Březí. Při ošetřování chrupu továrníka Johanna Fritze, který vlastnil v obci kaolinový důl a při pohledu na tvrdé keramické dlaždičky, které vycházely z Fritzových manufaktur, přišel Cimrman na převratnou myšlenku. Rozhodl se nahradit továrníkovy chybějící zuby za protézy z  keramiky. To byl proti jeho neúspěšným pokusům se sádrou obrovský skok dopředu. Po několika pokusech, kdy Cimrman zkoušel vypálit náhradní zuby přímo na dlaždičkách, vytvořil téměř dokonalý umělý chrup. Současně s tím přihlásil k patentování také věšák na ručníky a držák na mýdlo v typizované obkládačce, které se mu v rámci jeho pokusů podařilo nechtěně vytvořit.

     Na tomto místě se musíme zmínit také o historii znaku Keramických závodů, o symbolickém „OHB“. Ten, kdo si myslí, že tato písmena znamenají slova Obkladačky Horní Bříza, žije dodnes ve velkém omylu. Ani původní, českoněmecký nápis Ober Břiser Fliesen, který se na dlaždičkách později objevil, není jeho originálním zněním. Vysvětlení je přitom velice prosté. Když Cimrman vypaloval v peci zubní protézy, pokládal je na nevypálené dlaždičky. Aby poznal, která protéza kam patří, rozdělil dlaždičku v polovině vyrytou čarou. Nad jednu polovinu dlaždičky položil horní protézu, a nad čáru vyryl písmeno „O“, jako Ober Gaumen, což v překladu z němčiny znamená horní patro. Pod čáru pak vyryl písmeno „B“, v překladu jako spodek, nebo dno. Kruh kolem písmen byl jen otisk položené  protézy. 

      Kaolin, který Cimrman použil na továrníkův chrup byl ale příliš hrubý, a továrník Fitz často nadával, když si o zuby odřel jazyk. Cimrman chtěl svoji chybu napravit. Předělal proto svoji zubařskou soupravu na vrtnou, a vyrazil do okolí obce hledat jemnější surovinu. Po jeho průzkumných vrtech pak byly v roce 1906 postupně otevřeny kaolinové doly v Ledcích, v Kaznějově, v Lítém a v Mrtníku. Od té doby se stala malá zemědělská víska Hořejší Březí významným průmyslovým centrem Plzeňska.

       Jen tak na okraj. Amatérské lingvisty našeho souboru při pátrání velice zajímalo, jak a z čeho vznikl název obce Mrtník. Z historických pramenů zjistili, že za panování Gryspeků v předminulém století se v prostoru mezi Kaznějovem, Horní Břízou a Dolní Bělou těžilo uhlí a vitriolové břidlice. Se zvyšováním těžby uhlí nastávala zároveň kumulace horníků. Aby v dolech neupadala pracovní morálka a horníci nebyli zbytečně nervózní, bylo v místě mezi Horní Břízou a Dolní Bělou zřízeno několik veřejných domů, kde si horníci ulevovali od svých chtíčů. Až teprve puritán hrabě Metternich, když v zápisech vykazoval Plaskému klášteru zakoupený majetek, pokrytecky vyměnil v názvu obce písmeno „D“ za „T“, které tam od té doby zůstalo dodnes.

       Při pátrání po pobytu Járy Cimrmana jsme jeho stopy hledali i v okresním archívu. Dle dochovaného četnického hlášení z 6. března roku 1906, došlo v bývalém hostinci U Heimerlů v Dolní Bělé k ustanovení nějakého socialistického spolku, jehož propagátory byli v té době Michael Suchý a hokynář Josef Pašek. Ze zápisu hlášení doslovně cituji: „Po celou dobu sezení soudruhů narušoval program schůze nějaký Cimrman, který do naší obce zavítal z Horní Břízy. Neustále skákal řečníkům do řeči, a snažil se je přesvědčit, že zná osobně Marxe i Engelse, a aby spolek okamžitě rozpustili. Že ty jejich výmysly nemá cenu zaváděti do praktického života, protože si jen dělali z lidí srandu. Po hodině jeho přesvědčování došla soudruhům trpělivost, a cizince poslali hrubými výrazy do ……………………………………………….………………. Malenic, na samotu, kde u Očenášků Cimrman přespával.    

       Po zjištění, že soudruzi poslali Cimrmana do Malenic, jsme se odebrali stejnou cestou. Po dvou dnech neúspěšného hledání Malenické samoty jsme se však vrátili zpět do Dolní Bělé, abychom zjistili, v kterých místech se samota vůbec nachází. Po doporučení místních občanů jsme se obrátili na pana Širokého, který cestu k samotě podrobně popsal, a navíc nám věnoval brožuru se životopisem českého vynálezce Ludvíka Očenáška, ve které byla cesta podrobně zakreslena. Z této knihy se také dozvěděli, že chaloupka v Malenici se po odchodu posledního majitele v první polovině devatenáctého století bohužel rozpadla. Jedinou pozitivní zprávou ale bylo, že rodinný archív Ludvíka Očenáška je v současné době uložen v Národním muzeu v Praze.

       Pátrání se tady obrátilo opačným směrem. V depozitáři národního muzea jsme za nalezli zmiňovaný archív, a v něm i soukromé deníky Ludvíka Očenáška. Při studiu deníků byly zjištěny velmi zajímavé věci. Například na straně 49 se Ludvík svěřuje: „ Můj milý deníčku, už jsem zase zpátky z té začouzené Prahy, a nevím, co budu činiti dále. Ještě že je se mnou v Malenici další podnájemník, nějaký Cimrman. Zajímá se stejně jako já o technický pokrok a žádná nová myšlenka mu není cizí. Je s ním zkrátka radost posedět“.

       Na straně 79 dále Ludvík píše: „Můj milý deníčku. Je až neuvěřitelné, co všechno již Cimrman za svůj život stihl. Nápady a vynálezy z něho prýští jako z vodotrysku. Neustále nosí po kapsách papírky, na které si své myšlenky zapisuje. Když mu papírky dojdou, zapisuji mu jeho nápady do svého sešitu, který mám stále při ruce. 

         Všechny badatele pak ohromil zápis z deníku na straně 179, kde uprostřed stránky stojí černé na zažloutlém: „Cimrman zmizel ! Několik dní poté, co se mi svěřil, že chce na Dolnobělsku obnovit těžbu zlata pomocí louhování kyselinou sírovou a kdy mu někdo demižóny s kyselinou odcizil, vypařil se Cimrman jako pára nad hrncem. Bytná pak na oslavu jeho odchodu vyvěsila na střechu domku velký transparent s nápisem Cimrman cimer frei. Solidárně s paní bytnou vyvěsili podobné transparenty i na okolních hostincích, kam Cimrman také rád zavítal, ale bohužel málokdy zaplatil. Jen v hostinci U Hájků na Horní Bělé patrně neměli dostatek látky, a tak nápis na transparentu zkrátili na pouhé CIMR. FREI. Od té doby se u Hájků dveře netrhnou, a o nocležníky nemají nouzi“. 

       Na straně 179 se Ludvík deníčku stěžuje: „ Smutno a těžko jest mně samotnému. Dokud tu byl Jára, bylo dobře. Teď mně nezbývá, než se vrátit do Prahy, a zkusit, zda by v dnešní době nenalezl uplatnění některý z jeho nápadů. Na patentovém úřadě snad budou vědět, co by se s tím dalo dělat“.

     Úvodem dovolte, aby alespoň ve stručnosti byl představen člověka, který měl v Dolní Bělé pamětní desku jako první.

      Otec Ludvíka Očenáška Vojtěch byl správcem dolů v Dolní Bělé, kde se těžily vitriolové břidlice. Nejdříve bydlel v Berku, po zastavení těžby se přestěhoval do Malenic, na samotu za Dolní Bělou, kde byl v té době otevřen lom na železný kyz.

     Sám Ludvík Očenášek byl dítě velmi zvídavé a pilné. Po skončení základní školy se v Praze vyučil elektromechanikem a v Praze se stal i aktivním Sokolem. V devadesátých letech předminulého století si v Praze otevřel elektromechanickou dílnu, kde vyráběl různé druhy fyzikálních a elektrických přístrojů, a stavěl zmenšené modely cukrovaru, parníku, nebo kolínského jezu. O žádných vynálezech nemohlo být v té době ani řeči. Zajímavé ale je, že po svém návratu do Prahy v roce 1906, tedy v roce, kdy Jára Cimrman opustil samotu v Malenici, Ludvík chrlí jako kulomet jeden vynález za druhým, a na patentovém úřadě ho zaměstnanci začali familiérně oslovovat „Ludvo“.

     Samozřejmě že je k dispozici soupis Očenáškových vynálezů, ale zároveň máme také jeho sešit, kam si Ludvík zapisoval Járovy nápady v momentě, kdy Cimrman u sebe neměl žádný papír. Proto jsme se vůbec nedivili, že zápisy v sešitě se chronologicky shodovaly se zápisy na patentovém úřadě.

       Tak například jeden z jeho prvních vynálezů, letecký hvězdicový motor, byl přihlášen na patentovém úřadě již 29. listopadu 1906. K motoru si Očenášek postavil i vlastní skládací letadlo, v té době největší jednoplošník na světě. Nebýt nezodpovědné pilotáže jeho epileptického mechanika, který při letu havaroval, mohlo toto letadlo létat dodnes. Očenášek alespoň nechal z vraku demontovat motor, a daroval ho Evženu Čihákovi. Dalším z jeho vynálezů byla magnetická regulace Křižíkovy obloukové lampy. Třetí patent se týkal torpéda, řízeného světelnými paprsky. A následovaly další a další. Pak se ale v Očenáškovi patrně ozvalo svědomí, a několik let nepřihlásil jediný vynález. Teprve na začátku první světové války, kdy Německo začínalo mít zbrojní převahu, zalovil Ludvík ve svém sešitu, a na patentovém úřadu spatřil světlo světa   minomet.

       Až po válce se Ludvík zase rozjel. Ve dvacátých letech si nechal patentovat krystalový detektor, hned poté rozhlasový přijímač s laditelnými kanály. Pak zničehonic vymyslel elektrický vypínač, tzv. „schodišťák“ a jako další si nechal patentovat stroj, kterým se plní tablety léků do obalů.

     Ve třicátých letech se Ludvík začal věnovat pokusům s raketami. Dne 2. března 1930 se zapsal mezi průkopníky raketové techniky v celém světě. Na pláni na Bílé Hoře vypustil úspěšně několik raket vlastní konstrukce, a dále předpověděl do budoucnosti start raket z vysokoletících nosičů nebo letadel. Dalším v řadě je Ludvíkův vynález hydrodynamického člunu. S jistotou víme, že patent na tento člun odkoupila japonská firma Micubišijakača, která tento člun upravila do dnešní podoby vodních skútrů, nebo závodních člunů formule jedna.

     Na konci roku 1933 se o talentu Ludvíka Očenáška dozvěděl i Tomáš Baťa, který ho zlanařil do své firmy, aby v jeho továrně vyřešil několik zásadních technických problémů. Ludvík však Zlína brzo opustil. Nevíme proč, ale domníváme se, že plány stroje na pásovou výrobu Jára Cimrman svému spolunocležníku tenkrát prostě do sešitu nenadiktoval a schoval si je ve své hlavě, aby při své cestě po USA ulehčil práci svým krajanům v Detroitu.

   Zato mu však svěřil jiné nápady. Očenášek běhá na patentový úřad jako pominutý a postupně přihlašuje k patentování nástavec na zbraně pro nehlučnou střelbu, tzv. „tlumič“, váhy na jedy, těžké a lehké palné zbraně, patentní krabičku na krémy, ruční raketomet, tabletovací stroje a další a další vynálezy. Mezitím také stačil vyřešit ozvučení strahovského stadionu pro sokolský slet v r. 1937. Očenáškovi totiž jako aktivnímu sportovci a sokolu vadilo, že při sletu jsou cvičenci v prvních řadách  na stadiónu už v podřepu, zatímco on s ostatními v zadní řadě teprve vyskakuje a rozpažuje. Systém reproduktorů, skrytých v ploše stadionu se zachoval dodnes. 

   Za samostatnou zmínku stojí také jeho vynález mobilního raketometu. Jeho patentované plány předal před okupací roku 1938 doktoru Edvardu Benešovi. Tento raketomet pak jako proslavené „ Kaťuše“ za několik let výrazně zasáhl do vývoje druhé světové války a poválečného uspořádání Evropy.

    Je ale zajímavé, že badatelský rozsah Ludvíka Očenáška je srovnatelný s celoživotním rozmachem Járy Cimrmana, zejména, když porovnáme záznamy o vynálezech z jeho deníku s datem jejich přihlášení na patentovém úřadu. Proto se domníváme, že bysta Ludvíka Očenáška ve Washingtonu a jeho druhá pamětní deska v Hale slávy raketového a kosmického muzea ve White Sands v USA, a snad i část této naučné stezky, měly být věnovány současně i našemu velikánu a géniu Járovi Cimrmanovi.

Co bychom byli bez tebe,
bez tvého moudra a přání.
Co bychom byli bez tebe,
nemáme ani zdání . 

Vzhlížíme k tobě tak jako k bohu,
jsi naším druhým otcem .
Jednou,dvakrát třikrát,
pak znovu a znovu,
splníš nám všechno,
co chcem.

Co bychom byli bez tebe,
v té mlze kol a kolem.
Jen podívejme se na sebe,
Kdo ti jen může být roven. 

Někteří čekali na chybu tvou,
kladli ti pod nohy větve a klády.
Řeč jejich byla mdlou,
Chtěli s ní dobýti slávy.

Tvá velikost,odhad a síla,
mířily do jejich duší.
Chyběla jim však tvoje víra,
aniž to někdo z nich tuší. 

A komu že komu ta báseň náleží?
Pro koho že byla napsána?
Cožpak na tom teď tolik záleží?
Jen jednomu z nás. Či z vás?
Byla ta moc z hůry dána.