1918 - Episody z vojenského převratu

     Bylo již vzpomenuto, že bratr L. Očenášek, jenž z rozhovorů telefonických tušil nadcházející konec Rakouska, pomýšlel na organisaci spolehlivých vojínů, jednak z lazaretu Sokola pražského za pomoci nadporučíka Šulce a šikovatele Samce, jednak za pomoci zákopnického praporu.

     Líčíme opětně tuto organisaci dle jeho vyprávění a zápisků, neboť tak nabývá patřičné živosti.

     »Seznav, že revoluce vlastně teprve začíná a v duchu změřiv naše síly proti maďarským a německým posádkám, rozhodl jsem se, že ještě jednou se pustím do samostatné akce. Odebral jsem se proto ihned do lazaretu Sokola pražského, kde požádal jsem nadporučíka Šulce a šikovatele Samce, aby sebrali co největší počet mužstva a odebrali se s ním na Žofín. Bylo mi sděleno, že mohu počítati se 130 muži. Heslem naším bylo: »Odzbrojit a ozbrojit!« — t. j. každého maďarského a německého vojáka odzbrojit a naše spolehlivé hochy ozbrojit.

     Dále: Ještě téhož dne vyhledal jsem inž. Malého a vyžádav si dříve svolení Dra Scheinera, pověřil jsem jej (Malého) funkcí důvěrníka Národního výboru, aby mohl u zákopnického praporu snadněji prosaditi jemu udělené pokyny a rozkazy.

    Čestné vzpomínky zaslouží při té příležitosti též činnost setníka pana Rosického, který během odpoledne zahájil s větším sborem důstojníků zřizování dobrovolné Národní gardy, složené z vojínů na dovolené, z posádek nemocničních, hlavně však z českých námořníků, kteří se stali jedním z nejspolehlivějších oddílů a vyznamenali se při zlomení Kestřankova odporu a všude zakročovali energicky a pevně.

     Pro vzpruhu myslí a soudružnost získaných hochů, lichž práce v zmatku nebyla snadná, rozhodl jsem se, že požádám Dra Scheinera, aby byl karlínským zákopníkům věnován první zákopnický prapor a druhý organisovanému sboru v pražském Sokole. Ještě téhož večera jsem svůj úmysl sdělil Dru Scheinerovi, jenž byl již Národní radou jmenován nejvyšším vojenským velitelem. Dr. Scheiner rozhod!, že odevzdání praporu stane se slavnostním způsobem hned druhého dne. Bylo těžko na rychlo sehnati dva prapory, hodící se pro účel tak slavnostní, ale přece se mi podařilo zakoupiti krásnou velikou slovanskou trikoloru a opatřiti žerdě. V mém závodě pak prapory zhotoveny.

     Dne 2. listopadu ráno přišla již deputace důstojníků do mé kanceláře, vyžádala si připravený pro ně prapor a odnesla jej do kasáren.




Hned na to přijel do kasáren automobil s členem Národního výboru Drem Mattušem, který k seřazenému a svátečně ustrojenému mužstvu pronesl vzletnou řeč. Pak složen důstojnictvem i mužstvem slavnostní slib na prapor.

     Během této slavnosti bylo oznámeno, že Dr. Scheiner s vojenskými hodnostáři bude čekati v Josefských kasárnách v Praze, kdež bude slavnost odevzdání dokončena. Po odevzdání praporu členem Národního výboru provedeno defilé důstojnictva i mužstva před praporem a celý prapor, za zvuků hudby, v plné parádě vyzbrojen jako do pole (ani zdravotní oddělení nescházelo), s prvým vlajícím praporem v slovanských barvách, vyšel na ulici. Vojáci ozdobeni slovanskými kokardami, každá četa označena praporky v českých barvách — tak se vyhrnuli z kasáren vesele vykračujíce si za zvuků hudby. V Josefských kasárnách uvítal je Dr. Scheiner s vojenskými hodnostáři a pronesl k mužstvu delší slavnostní řeč.

     Vojáci seřaděni do čtverce na nádvoří s pohnutím a nadšením vyslechli tklivou jeho řeč. Po té vystoupil nadporučík inž. Strach, aby poděkoval Dru Scheinerovi za vyznamenání zákopnického praporu a oslovil nejvyššího vojenského velitele bratra Dra Scheinera slovy: »Dovol, bratře starosto, abych ti na tvoje krásná slova odpověděl za mužstvo i důstojnictvo několika slovy naší sokolské písně, která mi od mého mládí nesmazatelně utkvěla v mysli:

»Nadšeni v duši, v líci zář, lví sílu ve své paži,
v nás, Vlasti drahá, věrnou máš národa svého stráži.«

     V těchto procítěných několika slovech bylo řečeno všechno! Dr. Scheiner rychle přikročil k bratru nadporučíku Strachovi, objal jej a políbil. V tom okamžiku se oči všech zalily slzami pohnutím. Byl to zajisté pro zákopníky historický a nezapomenutelný okamžik, v němž poprvé přísahali samostatnému československému státu na český prapor.

     V kasárnách dlel té chvíle ještě maďarský prapor, který se chystal k odchodu na nádraží a byl seřazen na nádvoří. Maďaři, vidouce vcházeti do kasáren řady ozbrojeného vojska a s praporem, zalekli se v domnění, že snad zákopníci jdou na ně. Vyslali hned svého velitele, aby se informoval a když dostal zprávu, že se jedná o odevzdání praporu, žádal, aby se svým mužstvem směl před prvním československým praporem defilovati. Před defilé však poděkoval jménem všech Maďarů za seriosní a šlechetné jednání a zacházení s nimi, a na konec pravil: »Poznali jsme vás, Čechy, jako šlechetný národ a kdyby se stalo, že by při demobilisaci v Uhrách někdo chtěl vašim vojskům křivditi, postavím se sám třeba se zbraní v ruce k ochraně vašich bratří.«

    Jak však dostáli slovu, seznali jsme v nedávné době!

     Téhož dne, kdy konala se slavnost předání praporu zákopníkům, odevzdal jsem druhý prapor dobrovolnému oddílu vojínů z lazaretu Sokola pražského. Tento oddíl, který konal platné služby ve dnech převratu podobně jako oddíl zákopnický, vyznamenal se hlavně tím, že zachránil zlatý poklad na Petříně a v Loretě před odvezením z Čech. Velitelem byl do poslední chvíle nadporučík inž. Šulc, bratr šikovatel Samec a vyznamenali se z mužstva zvláště Vojtíšek, Hais a Lněnička.

     3. listopadu pak přišel 28. pěší pluk v počtu 1200 mužů úplně vyzbrojen do Prahy a značně posílil naši vojenskou moc. Dne 9. listopadu pak přišel 8. zeměbranecký pluk počtem 4000 mužů. Oba tyto pluky takřka probíjely se do Čech násilně.

     Naše republika byla v té chvíli z největšího nebezpečí, jsouc vojensky pro první dobu zajištěna. Československé vojenské velitelství pak již bylo v pravidelné činnosti, udělujíc psané rozkazy, a tím moje úloha byla skončena. —

  
     O záslužné činnosti zákopnického pluku za revoluce, budiž zde dle vylíčení majora Burdy a inž. Stracha aspoň stručně poznamenáno toto:

     Pan major Burda ve své zprávě o chování se zákop. pluku při převratu sděluje: »Převzal jsem velení praporu 29. října po podplukovníku t. č. veliteli praporu, Rimlovi, ku kterému nikdo z českých důstojníků neměl důvěru, že by v této těžké chvíli mohl prapor úspěšně vésti a byl morálně donucen, hlavně nadporučíky Faladou, Farským a Klosem, aby odevzdal velení mně.

     Stalo se potom, když podplukovník Riml projevil vůči přítomným důstojníkům pochybnost, že neví, zda bude možno prapor pohromadě udržet, a že nemá k celé věci důvěry. Když jsme během odpoledne s nadporučíkem Strachem na voj. velitelství nemohli pro ohromný nával práce dostati žádných směrnic, svolal jsem na 31. října důstojnické shromáždění, aby se pracovalo za všeobecného souhlasu všech důstojníků. Při této schůzi dostalo se mi poprvé pokynu se strany důvěrníka Nár. výboru, jednoročního dobrovolníka inž. Malého, který uznal všechna usnesení za správná a odpovídající snahám a úmyslu nové vlády. Tímto získal jsem nemalé morální posily, spolupráce inž. Malého přispěla měrou největší k mojí mravní posile a byla i v mnohých případech směrodatnou pro další usnášení a kroky, praporem podniknutých. Vidím se nucen tuto součinnost uznati za důležitou, neboť nevím, zda bez ní mohl by prapor převzatých úkolů bezvadně se zhostiti. Ve schůzi dle přiložených protokolů uspořádaly se v prvé řadě služební poměry, rozdělovala se stráž, přidělovala nová k ochraně odkrytých skladišť a zabíraly se důležité objekty: Kapslovna na Žižkově, Nádraží na Rohanském ostrově, přístav v Holešovicích, atd.

     Když konala se schůze důstojníků 31. října, dostavil se během jednání do kasáren důstojník z invalidovny, který krátce vylíčil poměry v invalidovně, jejíž velení bylo ještě v rukou německých důstojníků. Z toho povstala v invalidovně revolta a bylo nutno německé velitelství s důstojníky odstraniti. Požádal jsem inž. Malého, aby se informoval telefonicky u Nár. výboru, věda předem, že by podobný násilný krok mohl vésti k neblahým důsledkům. Po obdržení svolení, určeni byli důstojníci k provedení této choulostivé úlohy, pánové nadpor. inž. Pelikán, nadp. inž. Farský a poruč. Krajča s 50 ozbrojenými zákopníky. Vedoucí byl nadpor. Pelikán.

    Úloha skončila příznivě z části odstraněním a z části internováním tří německých štábních důstojníků a ustanovením nového velitelství invalidovny nadporučíkem Pelikánem. (Tento rozkaz k zakročení na invalidovně dal Malému L. Očenášek sám, nemoha se s nikým telef. dohovořiti.)

    Veliká práce byla soustředěna na obnovení kázně za součinnosti bez výjimky všech důstojníků. Při tom lví podíl přináleží nadporučíku Strachovi, Pavlátovi, Kulhánkovi a štáb. šikovateli Hasoňovi.

     Během dne obsazena byla nadpor. Pavlátem se 40 muži vršovická kasárna a veškerá výzbroj a výstroj odevzdána nově se tvořícímu Prvnímu československému pluku.

     Neustálým přílivem cizího nového mužstva ku praporu vzrostl stav na 60 důstojníků a 700 mužů, které bylo třeba zajistiti slibem poslušnosti. Všechna dosavadní píle a námaha jak slovy, tak příkladem, měla na mužstvo jen dočasný a krátký vliv. Bylo zapotřebí impulsu nového, nevycházejícího z našich řad a tu přišlo věnování praporu Drem Scheinerem, jakožto prvnímu a jedinému ukázněnému tělesu ve službách nové vlády, zákopníkům. Toto vyznamenání přicházelo v pravý čas.

    Dle sdělení pana Dra Matuše přispěla k odevzdání vojenské moci zástupcům Československé republiky velmi zpráva o tom, že přestoupil celý zákopnický pluk do služeb Národního výboru. Polní podmaršálek Zanantoni po obdržení této zprávy vyjádřil se v přítomnosti delegáta Národního výboru o zákopnících takto: »Diese Podskalaken, diese Hochverräter sollten alle erschossen werden.« (Tihle Podskaláci, tito velezrádci by měli býti všichni postříleni.) — Podepsán: Burda Strach.