1915 - Vynálezce Očenášek zatčen

   Že vynález Ludvíka Ocenáška byl velice nebezpečným pro jeho osobu a mohl přinésti mu jisté odsouzení k smrti, o tom nebylo pochyby. Stalo se pouze náhodou, že Ludvík Očenášek před prozrazením přístroj tento bezpečně uklidil.

   Kteréhosi dne odnesl Ludvík Očenášek od Dra Scheinera model, chtěje jej bezpečně někde uložiti. Na cestě však stavěl se u své sestry Idy Očenáškové v Bredovské ulici a požádal ji, aby mu zabalený model nechala u sebe do příštího dne. Model tam zůstal delší čas. O to, jakým způsobem Dr. Scheiner dopraví vynález za hranice, se L. Očenášek nestaral. Věděl, že celá věc je v nejlepších rukou. Za několik dní po tom byl v 9 hodin večer volán k telefonu v lazaretě Sokola pražského a Dr. Scheiner mu sdělil s radostí zprávu o šťastném dojití věci na místo určení. Radost nad tímto úspěchem byla však náhle zkalena, když asi o tři neděle později udála se příhoda, která vynálezce nemálo rozrušila. Nechme jej vyprávěti sama:

  »Dne 15. května 1915 v 5 hodin ráno přišli neočekávaně do mého bytu na Letné zřízenci státní policie s rozkazem vykonati prohlídku domovní a mne zatknouti. Jako důvod udáno podezření ze špionáže a velezrady. Před odvedením z domova podařilo se mi promluvit se služebnou, kterou jsem nenápadně poslal k svému příteli se vzkazem, že jsem zatčen, aby vyklidil v obchodě můj psací stůl, v němž jsem měl uloženy negativy fotografické a popis torpeda, vše tak, jak to bylo odesláno do Francie. Z bytu byl jsem odveden v průvodu civilních strážníků Klímy a Špačka na policejní ředitelství. Poblíž domu, v němž jsem bydlel, očekával nás vrchní komisař Slavíček. Na policejním ředitelství v Bartolomějské ulici po důkladné osobní prohlídce, při níž i podšívka šatů a klobouku byla pečlivě zkoumána, byl se mnou zaveden protokol. Vše, co bylo u mne nalezeno — i šle byly mi odebrány. Při tomto výslechu jsem zvěděl, že na mne učiněno udání, a sice proto, že jsem dva dny před tím v Obecním domě, když byla hrána na přání jistého důstojníka rakouská hymna, prý  „neochotně vstával“ . Mému svědomí se z části ulehčilo, ale obsah mého psacího stolu v obchodě mi činil starosti, neboť jsem se již nedověděl, jak služebné děvče vyřídilo můj vzkaz a bylo-li vše včas odstraněno pro případ policejní návštěvy. Ještě dopoledne jsem byl převeden v průvodu stráže k divisijnímu soudu do garnisonního vězení na Hradčany do Kapucínské uličky.

   Cestou jsem zvěděl, že současně se mnou zatčena byla část společnosti, s níž jsem seděl u stolu, a to spisovatelka O. Fastrová,  inž. Moc a ředitel restaurace v Obecním domě pan Fišer z téhož důvodu jako já.

   V garnisonním vězení byla mně vykázána cela pro samovazba se stráží přede dveřmi. Cela byla asi 3 1/2 metru dlouhá a 1 1/2 metru široká. U stropu malé okénko, pryčna, stolek a židle. Celý den jsem nedostal nic k jídlu a probděl jsem celou noc v nejistém očekávání věcí příštích. Myšlenky v mé hlavě jen vířily, a především byla to obava, objeví-li policie ve stole plány torpeda. Cestou jsem již také zvěděl, že vyšetřování se mnou bude trvati 4 až 6 měsíců a možná, že do té doby nepřijdu ani k výslechu. Byly tenkráte žaláře div. vězení přeplněny. V první chvíli svého zatčení jsem se domníval, že přišlo udání z Francie na mne od tamějších rakouských špionů do Prahy. Počítal jsem tudíž s nejhorším a ihned osnoval plány k útěku. Předsevzal jsem si, že při nejbližší příležitosti, bude-li to možno, prchnu přes Bodamské jezero do Švýcar. Moje perspektiva do budoucna i v tom případě byla arci špatná, neboť znamenalo to zničení mého znovuzřízeného závodu, celé to existence mé i rodiny. Již první noc jsem m přistavil židli na stůl, a když se stráž ztišila, vystoupil na ni a držátkem lžíce zkoušel jsem okénko u stropu otevřít, bylo-li by možno dostati se na svobodu.

  Obavy mé byly vsak bezdůvodné, neboť v té chvíli plány byly již v bezpečí. Po mém zatčení, když služebné děvče vyřídilo u mého přítele vzkaz, došlo ještě do mého obchodu a sdělilo slečně účetní M. Lambaurové, že jsem zatčen. Pochopivši situaci, otevřela slečna můj stůl sama, vybrala vše, co v něm se nalézalo, složila do balíků a odvezla ihned do Libně k své babičce, kdež vše uschovala. Zpráva o mém zatčení se rozlétla po Praze a vyvolala u mých přátel rozruch. Dr. Scheiner opatřil ihned obhájce v osobě Dra Boučka a sháněni svědci, hlavně z naší večerní společnosti v Obecním domě.

  Nejvíce o naše osvobození staral se pan Dr. Fr. Kadeřábek, Dr. Maršan a můj bratr (Augustin) a zvláště okres, soudce Miloš Vačlena, který byl náhodou korunním svědkem, neboť seděl v osudný den, když byla hrána hymna, u stolu s naší společností. Celá řada známých se pak hlásila za svědky a můj obhájce žádal rychlé vyšetření. »Hymnová« aféra doznala však zajímavého obratu. Zjistilo se totiž vyšetřováním, že udání vyšlo ze společnosti zpitých důstojníků a dam nejpochybnější pověsti a tyto d á m y vyžádal si můj obhájce jako svědkyně k soudu. Účinek byl překvapující. Jedna ihned z Prahy zmizela a druhá, nalezená na Žižkově, byla policii dobře známa. Tím nabyla věc jiné tvářnosti, neboť můj obhájce mohl dokázati, jaká to byla společnost, jež rakouské hymny používala k udavačstvi a provokacím. U divisijního soudu pak nastal poplach a celá věc měla býti rychle uklizena, jelikož by se byli důstojníci sami zapletli do ošklivé aféry. V cele pro samovazbu jsem byl 2 dny o hladu, bez lůžka na holých prknech, až třetí den po výslechu jsem byl převeden do společné cely, kde nás bylo asi 10. Byli tam samí lepší vězňové, od 8—15 let uvěznění velezrádci, ale i jiní. Tak na příklad: jedni obviňováni, že prodávali eráru draho oves s pískem, jiní, že rozšiřovali pobuřující letáky, pročež se jim říkalo, že jsou »od aviatiky«.  »Od hudby« byli ti, kteří při hymnách nechtěli vstávati. Někteří pomáhali od vojny atd. Ve společné cele jsem byl uvítán přátelsky a rychle zasvěcen do různých praktik a tajností. Večer jsem byl pohoštěn od spoluvězňů, jimž mohli přátelé přinášet občas nějakou přilepšenou. K dovršení skličující nálady přispěla naše nucená účast při rozsudku nad nešťastným Kudrnou a jeho dvěma společníky, a odvezení jeho k popravě.

   Ve společné cele jsem zdomácněl brzy a vpravil se do situace, jsa přesvědčen, že nejméně 1/2 roku si pobudu ve vyšetřovací vazbě. Ale původce udání sám v situaci nemilé, naléhal na propuštění. Z výslechu mého u divisijního soudu, který vedl velmi nestranně nadporučík vrchní rada Dr. Hausmann jako vyšetřující soudce, jsem vytušil, že Dru Scheinerovi pro jeho vůdčí místo v Sokolstvu hrozí nebezpečí zatknutí. Upozornil jsem jej na svůj dojem, a Dra Rašína též; že byl správný, ukázalo se záhy. Myslím, že také proti mému uvěznění a pro moji nevinu byl hlavně Dr. Hausmann, který měl jako nadporučík odvahu, postaviti se proti obvinění udavače a snažil se celou záležitost spravedlivě vyšetřiti; skutečně za několik dní moje nevina dokázána a byl jsem propuštěn. Celá tato záležitost byla až do poslední chvíle velitelství nemocnice, v níž jsem sloužil, utajena, a zajímavé je, že ani u divisijního soudu na to nepřišli, že jsem ve službě vojenské, což by bývalo pro mne ovšem daleko horší. U soudu byl jsem veden jako továrník. Hned po propuštění z garnisonního vězení navštívil jsem pak sestru a dotazoval se, co je s modelem, který jsem nechal u ní v uschování. Sdělila mi, že model byl rozebrán mým bratrem do nejposlednějších detailů, z části roznesen k několika přátelům a na některé části sestra ušila ze stuhy různé ozdoby, takže i při nejpečlivější prohlídce nebylo možno z několika kousků, které zbyly, rozpoznati, k čemu náležejí.

   Již během vyšetřovací vazby seznal jsem z otázek mně kladených, že vojenské úřady snaží se přijít na stopu nějakého spiknutí, nebo že hledají u nás původce nějaké propagandy Rakousku nepřátelské. Nasvědčovala tomu hlavně otázka vyšetřujícího soudce, bylo-li pravdou, že v osudný den, když v Obecním domě byla hrána rakouská hymna, byl po přehrání jejím aplaus menší, nežli po sokolském pochodu »Lví silou«, který prý demonstrativně zahrál kapelník ihned po rakouské hymně a po němž nastal prý frenetický potlesk. Z jiných ještě otázek pak vystihl jsem, že našim politickým předákům, hlavně ze sokolských kruhů, hrozí nebezpečí vyšetřování.

   Proto ihned po svém propuštění odebral jsem se k panu Dru Scheinerovi a sdělil mu své domněnky. Později odebral jsem se také k Dru Rašínovi, abych ho rovněž varoval. Pana Dra Rašína zastihl jsem již při generálním úklidu všech písemných dokladů atd.  
21. a 22. května pak jsem se dověděl, že Dr. Scheiner a Dr. Kramář měli policejní prohlídku a že byli zatčeni. Samozřejmo, že zatčení obou způsobilo veliký rozruch. Příčina zatčení nebyla mi známa a hádal jsem, že znova budu asi napleten do procesu pro svoje vzdušné torpédo. Avšak tajemství vzdušného torpéda jak Drem Kramářem, tak Drem Scheinerem bylo uchováno.